Řada lidí si většinu svého života pořádně neuvědomí jeho krátkost a konečnost. Fakt, že druhý, opravný život, druhou tělesnou schránku už nevyfasujeme, už nám to nikdo nedá. A že tedy ten nevelký časový úsek mezi narozením a smrtí bude tak a jenom tak povedený, jak si to sami zařídíme. Nejdříve ve svém nitru, a pak – pomocí životní vyrovnanosti a akceschopnosti – i vnějškově, v dosahování hmatatelných životních cílů.

Dále si autor dobře uvědomuje, že jednotlivec je jen slabý mraveneček v ohromném soukolí států, národů, politiky mocných, celé dnešní mašinérie médií, úřadů, bank a dalších mocných veličin. A že změnit okolní svět podle uvzdychaných přání nebo lamentující hospodské kritiky se tomu mravenečkovi nejspíše nepodaří. Že tedy jedno procento řešení životního štěstí a pohody je ve změně vnějšího světa – a celých devadesát devět procent ve změně člověka samotného. Uvnitř prožíváním i navenek jednáním.

A hned navazuje životním optimismem, který nás nic nestojí, a který si můžeme v sobě vybudovat nezávisle na čemkoliv vnějším.